ŽENY, ŽEHLIČKA, CHOBOTNICE EDUARDO… A JÁ
České ženy mají odvahu. Často musí současně pracovat 42 hodin týdně, vychovávat děti, vařit (a nejen pro sebe, ale také pro manžela i pro děti), venčit psa dvakrát denně, nakupovat (a ujistit se, že pivo ještě je v lednici), mýt nádoby, luxovat, utírat prach, namalovat se, prát prádlo, sušit a žehlit prádlo, vydržet šlehání pomlázkou na Velikonoce… Jsem si jistý, že spoustu veselých aktivit jsem zapomněl. Každopádně, když nad tím přemýšlím, nechápu, proč holky, které s přítelem nežijí, ještě tráví dvě hodiny v koupelně každý pátek večer a pak míří k nejbližšímu klubu, aby našly takzvaného Prince. Možná je to všude takto. Možná. Nevím přesně, a nechci srovnávat. Jen píšu, co jsem tady viděl. A teď musíme zkusit spolu hledat řešení, jak tu situaci změnit. Jak mírově jednat, aby muži a ženy spravedlivě převzali domácí povinnosti. Jako u všeho - jde o výchovu, samozřejmě. A jak vychovat chlapečka, aby cítil vášeň k úklidu a měl chuť na vyžehlení prádla? Osobně luxuju, uklízím a žehlím úsměvem. A ještě k něčemu se přiznám: Nikdy bych nikomu nedovolil, aby žehlil moje košile a kalhoty. Určitě se zeptáte, jak to všechno začalo. Bylo mi šest a žil jsem ve Venezuele. Jednoho dne, ve škole, kamarád s houbou v ruce přišel ke mně a mě ukázal něco. „Vidíš, Stefe, tady na zemi jsou miliardy bakterií a mikrobů, které chtějí nás zničit. Tady mám houbu s čisticím mlékem. Když tlačím podlahu s houbou, jen vteřinu, takto. Miliony nepřátel umře. Asi to nevidíme, protože mikroby jsou opravdu malé, jsou mikroskopické. Ale tady dole je tajná, děsná bitva. Vidíš? Přitlačím na houbu a mikroby křičí… „Neee, pomoc!“ Některé mikroby přežijí… a proto mám další kamaráda: chobotnici Eduarda“. Eduardo byl neskutečně velká chobotnice. Dneska byste Eduarda přejmenovali na „mop“. Ale pro nás byl Eduardo chobotnice. Měl dlouhé nohy. Potopil se do směsi vody a mýdla, a pak vyrazil jako divoký drak! Rozséval strach a děs mezi bakteriemi a mikroby, které pohodlně lenošili a si povídali na podlaze. Byli jsme hrdiny. Byli jsme paní domácnosti! Mikroby, mravenci, i ti staří švábi: Všichni nás respektovali. A když záludná stonožka postavila se proti nám, vzalijsme Rodriga: nekonvenční zbraň. Rodrigo byl vysavač. Já vím, já vím… jsme byli tak krutí: Vysavač proti nevinné stonožce: není to úplně férové… Ale děti jsou kruté, fáze krutosti patří k osobnímu vývoji dětí. Občas jsme vzali i větší zvířata, ale nechci dneska začít zrovna honbu za senzacemi. Chlapeček je lovec, a doma jsem se naučil lovit přímo ve skříni a na podlaze. Tento lovecký instinkt ještě mám dodnes, když zkoumám pěknou larvu nebo mola, který na mě výsměšně se podívá. Dodnes žiju doma s Eduardem a Rodrigem. Se žehličkou jsem začal později. Samozřejmě, žehlička je nebezpečná pro děti a maminka mi ji nikdy nepůjčila. Svou první vlastní žehličku jsem měl, když jsem studoval v Německu. Základní vzorek. Ani se nepamatuji, jestli měla páru. V té době jsem se o žehlení nikdy nezajímal. Ale jednoho večera jsem jel na party. A tam jsem potkal Claru, nádhernou Mexičanku. Clara se mě zeptala, jestli už jsem měl přítelkyni. Odpověděl jsem, že ne. A ona mi řekla, že to není možný… protože prý muži takto neumí žehlit košile. To je přesně moment, kdy jsem cítil, že pěkně vyžehlená košile by mohla být velký bonus. Týden potom jsem žehlil pár košil v pokoji. Anglický soused Matthew přišel na návštěvu a okamžitě poznal, že jsem si vzal jednou jeho košili, což se občas stane, když s někým bydlíte ve stejném bytě. Matthew trval na tom, abych nežehlil jeho košili. Okázale prohlásil, že „svobodný statečný muž si vždy košile žehlí a boty nakrémuje. To je základ nezávislosti!“. Tuhle větu ještě mám v hlavě. Nevím proč, zůstalo to ve mně jako slogan reklamy, nebo spíš jako zásada. Navíc jsem si všiml, že košile, kterou jsem nosil na party, byla Matthewova. A on ji právě žehlil. No, žehlit si musíme rozhodně sami. Proto jsem si koupil novou žehličku. A nedovolím nikomu žehlit svoje věci.
