CESTA K ROZKOŠI

Když mi bylo patnáct, měl jsem doma králíčka. Každý čtvrtek dostal čtvereček čokolády. A já měl každý druhý čtvrtek zkoušku z matematiky. To mi nahánělo hrůzu spolehlivě každý týden, protože v týdnu „A“ jsem dělal zkoušku a v týdnu „B“ jsem dostal špatnou známku. Nesnášel jsem matematiku. Ve Francii je matematika ve škole královský předmět. Pokud zvládnete matematiku, dveře se otevřou a život bude jako jeskyně Ali-Bábova, ale pokud matematiku neumíte, skočíte přímo do pekla! Zkusme to spolu: dám Vám test, jestli byste byli dobrými francouzskými žáky. Pozor, tady je otázka, máte dvě vteřiny: „Pamatujete si Pythagorovou větu?“ Ne? Takže, vraťte se domů. Je mi lito, jste nula. „Králík“ mě ale nikdy nelitoval. Klidně si užíval den. Každý čtvrtek jsem chtěl být králíkem. Zůstat v kleci, spát, jíst dobroty… Čas utíkal a já už jsem nemusel studovat matematiku. A přesto jsem se neustále stresoval. Každý rok se objevil nový pramen stresu. Jednou se mi něco stalo v pařížském metru. Vracel jsem se z práce. V ruce jsem měl sešitek a pero. Chtěl jsem si zapisovat svoje myšlenky, ale byla dopravní špička a všude kolem mě se mačkali sousedi. Nechtěl jsem, aby lidé tak snadno sledovali moje soukromí na papíře, a proto jsem začal psát česky, aby okolo sedící lidé nemohli rozumět. To jsem opakoval každý den v metru. Krok za krokem se ten zvyk stal potřebou. Den za dnem jsem cítil, že když píšu česky, cítím se spokojený. Slovo za slovem jsem cítil, že něco v životě mě skutečně baví. Špička, cítím se jako králík ve čtvrtek. Užívám si den, píšu česky. Nic jiného nepotřebuji. Zároveň ale dobře vidím, že lidé kolem mě často jedou do práce stejným způsobem, jako jsem já vstupoval do třídy matematiky dvacet let zpátky. A v té chvíli si všímám, jak cesta k rozkoši může být podivuhodná. Argentinský spisovatel Jorge-Luis Borges psal, že ráj si vždycky představoval jako knihovnu, nikdy jako zahradu. Mně by asi stačil vlak, sešitek, pero… a čeština!